rsky jozef

 

Jednou z najvýznamnejších osobností katolíckej cirkvi na Slovensku v prvej polovici 20. storočia bola postava Jozefa Čárskeho. Zaslúži si pozornosť nielen, pretože stal biskupom, ale aj preto, že na jeho pôsobenie ľudia spomínajú dodnes. Narodil sa 9.mája 1886 v Gbeloch neďaleko Skalice.

 

* 09.05.1886 (Gbely)                 + 11.03.1962 (Košice)

 

Bol najstarším synom Jána Čárskeho a Márie Kokešovej. Narodil sa 9. 5. 1886 v Gbeloch. Táto vetva pomerne širokého rodu Čárskych je indentifikovaná prezývkou Kokšé. Po rozodraní nohavíc v obecnej škole v Gbeloch študoval na gymnáziu v Skalici, už ako žiak zbieral po dedinách starožitnosti pre Slovenské múzeum v Skalici (keramiku, rezbárske práce, hudobné nástroje). Teológiu začal študovať na Pázmaneu vo Viedni v čase, kedy maďarizačné snahy vládnucich vrstiev potláčali akýkoľvek náznak národného uvedomenia Slovákov.

Po prvom ročníku ho spolu s ďalšími štyrmi slovenskými spolužiakmi-bohoslovcami vylúčili z tejto teologickej fakulty len preto, že dostali list od mladého slovenského doktora Františka Jehličku a na jeho žiadosť ho odoslali ďalej do Ostrihomu slovenským študentom. List oduševňoval slovenských teológov v Ostrihome aby nezapreli svoju slovenskú vlasť a národ. Maďari list náhodou objavili, zadržali a vyvodili kruté dôsledky. Po vylúčení zo seminára nemal Jozef Čársky kde ísť. Biskupi a kňazi sa vylúčených študentov báli ujať z hrozby možných následkov zo strany maďarskej vlády. Do rodnej obce vrátiť sa hanbil a bál, pretože sklamal obrovské úsilie rodičov syna vyštudovať a preto putoval po Slovensku a zarábal si na živobytie. Na chvíľu ho prichýlil Dr. Ferdiš Juriga, farár vo Vajnoroch, známy slovenský národovec. Jozef Čársky bol však stále sledovaný žandármi a tak ho žiaden biskup nechcel prijať aby mu pomohol v ďalšom štúdiu teológie. Konečne na príhovor gbelského   rodáka ThDr. Štefana Čárskeho, kanonika ostrihomského, sa ho veľkodušne ujal košický biskup Dr. Augustín Fischer-Colbrie a tajne ho poslal doštudovať teológiu do Innsbrucku. Tam bol aj dňa 26. 7. 1909 vysvetený za kňaza. Na štúdiach ho významne finančne podporoval gbelský roľník a obchodník Ján Kurina. Dr. Augustín Fischer-Colbrie ho potom prijal do košickej diecézy aj napriek tomu, že riskoval nepriazeň maďarských úradov. ThDr. Jozef Čársky bol najprv kaplánom v Košiciach a neskôr farárom v Širokom. Od 12. 11. 1925 až do svojej smrti bol košickým biskupom a významne sa zapísal do dejín košickej diecézy. Spolu s ním v Košiciach na biskupskom úrade bývala  sestra Eva, ktorá sa mu starala o domácnosť.

bis.rsky

Povaha, charakter, osobné postoje človeka sa najlepšie poznajú v krízových situáciách. V dejinách Slovenska to bola existencia profašistického štátneho zriadenia. O postoji biskupa Čárskeho je zanechané písomné svedectvo v knihe Atlantída holíčskych Židú od židovského autora, Holíčana,  Heinza Jakoba Taubnera, ktorého doslovne citujeme:

 

A byla zde ještě postava Jozefa Čárského, klučiny ze Gbel, který to z chudé selské chalupy dotálh až na biskupský stolec v košickém paláci. Seděl s tatínkem ve škamně skalického gymnázia a bylo mi neobyčejně sympatické naslouchat epizodám z jeho dětských a chlapeckých let. Měl věčně hlad a tatínek se s ním dělil o housku, byl věčně nastydlý a z nosu mu kapalo do školních kníh, byl věčně zvědavý a vděčný za každý potištěný kus papíru. Říkalo se mu „Žaba“, protože měl stále vlhké a studené ruce. Míval vlhké i nohy, protože budoucí biskupské nohy plavaly v obneošených botech gbelského kupce Grunmandla, které puvodne šlapaly slovenskou pudu pod jménem pérka, později gumové zajištění obuvi poněkud povoliko, i kuže podešví se ztenčila natolik, že nebránila záplavám nitroboním. A tak dostal boty nejstaršího tatínkova bratra Emila, ne že by se vyznačovali elegancí, ale byli pevné a dalo se v nich suše projít skalickými ulicemi, i když pršelo. Čárského si vybral pak do svého semináře kardinál Černoch, arcibiskup ostřihomský, učinil jej svým tajemníkem, a když se uvolnilo košické biskupství, posadil svého žáka do biskupského paláce, aniž toho rozhodnutí musil litovat.Biskup Čársky se za otcovo přátelství odvděčil náklonností, která i v nejhorších dobách neochabla. Psali si latinské dopisy a setkávali se v Holíči i v Bratislavě k rozhovorum filosofickým, v nichž otec biskupa oslovoval „Tvoje Eminence“ a Čárský ho hladíval po rameni a říkal mu „muj Móricek“. Později, když už oba nebyli mladíky a jejich přátelství obstálo i ve zkoušce řadení Hlinkových holomku a německých vrahu, si dopisovali méně. Jejich mysl, ač dosud pružná,  ponořovala se více a více do minulosti, neb v nové době zustalo málo, co by si mohli říct. Čársky otce dlouho dovedl uchránit před deportací, až jej pak nacističtí pochopové – nedbajíce biskupských protestu – odvlekli do Osvětimi. Nic avšak neupadlo do zapomenutí. První dopis, který jsem dostal po svém návratu s československou západní jednotkou do Plzně, bylo sdělení Čárského. Lépe řečeno, byl to telegram a zněl takto: „Otec žije, je na cestě do Bratislavy.“Našel jsem otce v Bratislavě. Byl vyhublý na kost, jen nohy byly oteklé jako vědra a bylo to vlastne prvně, co jsem na vlastní oči viděl hladové edémy, jimiž se vyznačuje nedostatek bílkovin. Tělo pokryto boláky a jedině, co mě přesvedčilo, že zvítězil v souboji se smrtí, byly jeho oči. Čársky vyhledal otce v době, kdy ještě nebyl schopen opustit lužko. Přikročil k němu a žehnaje mu, položil mu ruku na čelo. To už nebyla vlhká a studená ruka Žaby, to byl nesmírně dojemný obřad duchovního knížete. Otec chtěl políbit jeho prsten. Čárský mu v tom zabránil. Řekl: „Muj Móricek se pomodlí po svém.“ A spolu s otcem pak chválil boha, který vysvobodí člověka ve chvíli, kdy jeho utrpení je největší. A mluvili řečí, které se otec učil u rabína Pollacha v Holíči a Čárský u kardinála Černocha v Ostřihomi. Nezapomínali na sebe i potom, když ten poválečný svět zapomínal na vše, i na sílu víry, na Velikou noc a na Vánoce a na židovský Nový rok si vyměňovali jakési diplomatické nóty o své vzájemné náklonnosti a neměnné věrnosti. Už dávno opustili latinskou řeč, která se tak snadno zapomína, zejména když šílený svět nutí lidi učit se tolika jiným řečím. Čárský psal slovensky a nadpisoval své epištoly slovy „vzácny a drahý Priateľ“ – s velým P. Otec zustal u oslovení „Tvoje Eminence“. K obvykým terminum přidával další. To bylo vždy devatenáctého března, kdy všichni Josefové toho světa mají svátek. Mým úkolem bylo překládat dlouhé blahopřejné telegramy z nemčiny do jazyka slovenkého. Bylo v nich hodně zmínek o spravedlnosti a milosrdnosti Boha na nebesích,  o Jeho dobrotě a byl zde i pokus přinutit Boha, aby seslal své požehnání na všechny, kteří v něj věří i kteří ho zapírají, neb nevědí, co činí. A pak ještě, aby naplnil lidská srdce láskou a mnoha jinými krásnými věcmi. Zpočátku jsem se svého úkolu zbavoval poctivě, ač se mi to zdálo nějak nabubřelé a nečasové a že to Jeho Eminence už asi zná zpaměti a Pánbu taky. Přiznávam se a mé svědomí mě trochu tlačí. Telegrafoval jsem „Veselé Vánoce a šťastný Nový rok“, i „Radostné Velikonoce“ stačily a nakonec to dopadlo tak, že ten slavnostní telegram devatenáctého března zněl: „Ať žije Jozef.“ Biskup Čársky zemřel někdy v pozdních padesátých letech na cukrovku, vysoký krevní tlak a nadbytek tělesné váhy. Je-li příjemné místo v záhrobí, kde duchvní knížata trávi za anjelských zpěvu a pití nektaru svou penzi, má Čárský svuj pobyt zajištěn. Nikdy nedal tatínkovi znát změnu, kterou jsem zavedl do jejich korespondence a do výměn jejich slávnostních poselství. A je-li vubec něco, co by muj otec nebyl býval ochoten svému nepovedenému synu odpustit, v této věci bych s jeho shovívavostí nepočítal.

 800px-presov10slovakia504

 

Po nástupe komunistickej vlády v roku 1948 musel znášať početné príkoria zo strany vládnych úradov. Napokon ťažké roky vydržal a v tejto odhodlanosti a nádeji viedol aj svoju diecézu. V roku 1955 bol vyznamenaný jedným z najvyšších československých vyznamenaní Radom republiky

ThDr. Jozef Čársky zomrel 11. 3. 1962 v Košiciach ako 76-ročný. Pochovaný bol v katedrále  v Košiciach. V Gbeloch je po ňom pomenované námestie v blízkosti kostola (námestie biskupa Čárskeho). Bol jednou z najvýznamnejších postáv nielen rodu Čárskych, Gbelov , Záhoria, ale celého Slovenska.
Ocenenie

1976 – Rad republiky

 

 

Zdroje :  Časopis Záhorie

P.Kothaj:  Kniha o Čárskych

H.J.Taubner : Atlantída holíčskych Židú