David Fanto bol rakúsko-uhorský podnikateľ a priemyselník židovského pôvodu podnikajúci v chemickom priemysle. Ním roku 1889 založená chemička v Pardubiciach (neskoršie PARAMO) sa stala jednou z najväčších chemických továrenských prevádzok Rakúsko-Uhorska.

.

* 4. júna 1852 (Holíč )  +27. mája 1920 (Viedeň)

.

Život

Narodil sa v Holíči (na území neskoršieho severozápadného Slovenska) do židovskej rodiny Abrahama Fanto a jeho ženy Lotty, rodenej Brüchovej. Neskôr sa presunul do Viedne, kde začal obchodovať s papierom. Rozvíjajúce sa podnikanie sa v 80. rokoch 19. storočia rozhodol rozšíriť o impregnáciu papiera.Za týmto účelom začala jeho firma rokovať s mestom Pardubice o stavbe rozsiahlej chemickej továrne, neďaleko mestskej stanice s významným železničným uzlom av blízkosti veľkého toku, Labe. Roku 1889 tu založil spoločnosť Pardubitzer Mineralölraffinerie (Pardubická rafinéria minerálnych olejov), ktorá v nasledujúcich rokoch naďalej rástla a rozširovala svoju výrobu aj o produkciu sviečok, parafínu, strojových olejov či nerastných tukov. Cez počiatočné protesty miestnych obyvateľov o zdravotné dopady prevádzky sa závod sa neskôr rozrástol na jednu z najväčších chemických tovární v monarchii: v čase najväčšieho rozmachu zamestnávala až 550 ľudí, disponovala 14 transportnými riečnymi loďami, hojne vyvážala do zahraničia a stala sa najväčším zamestnávateľom. Roku 1907 bola firma premenená na akciovú spoločnosť, v ktorej Fanto zastával pozíciu prezidenta. Firma sa zameriavala aj na dovoz ropy z oblasti Kaspického mora, neskôr začala sama podnikať ťažobnú činnosť a zriadila tri ropné vrty pri Boryslavi v Haliči. V čase prvej svetovej vojny sa firma dostala do úpadku kvôli klesajúcemu dopytu aj protestom proti znečisťovaniu životného prostredia. S manželkou Giselou, roz. Goldsteinovú (1850–1941), mal dve dcéry (Lili, provd. Berndtovú, a Marthu, provd. Strasserovú, neskôr Schwarzovú) a syna Richarda Karla, ktorý na sklonku rakúsko-uhorskej monarchie patril k významným osobnostiam kultúrneho života Viedne. So svojou rodinou žil vo Viedni, pre svoju rodinu tu nechal roku 1917 vystavať rodinný dom Fanto-Palast na námestí Schwarzenbergplatz, rodina vlastnila aj zámok Pottenbrunn neďaleko St. Pölten. 

.

Úmrtie

David Fanto zomrel 27. mája 1920 vo Viedni v 67 rokoch. Pochovaný bol na viedenskom cintoríne Döbling.Firma FANTO naďalej pokračovala vo svojej prevádzke a rozvoji, v 20. rokoch 20. storočia sa ekonomicky vzmohla a následne sa stala jedným z hlavných zriaďovateľov čerpacích staníc v novo vzniknutom Československu, pre ktorú tvoril návrhy budov púmp napríklad aj pardubický architekt Josef Gočár

.

.

Rafinerie minerálních olejů, David Fanto a spol. PARAMO Pardubice

Rafinerie byla založena vídeňským obchodníkem Davidem Fantem roku 1889. Roku 1894 začala rafinerie zpracovávat ropu z vlastních vrtů v Haliči. Z ropy získaný parafin se zužitkoval při výrobě svíček „Libuše“. Rozrůstající se podnik byl roku 1907 změněn na Akciovou společnost pro průmysl minerálních olejů ve Vídni. V následují době začala firma budovat vlastní síť benzinovýcnh čerpacíxh stanic Fanto a motoristům také dodávat olej Fantolin.

Roku 1944 byla rafinerie bombardována britskými a americkými bombardéry, při kterých zahynulo přes 200 civilních obyvatel (děkujeme spojenci) a byla zničena značná část rafinerie i města samotného.

Po válce byla továrna obnovena pod názvem národní podnik Rafinerie minerálních olejů. Od roku 1967 funguje pod jménem Pardubická rafinerie minerálních olejů – PARAMO.

Od roku 2000 patří PARAMO do skupiny Unipetrol, jíž kontroluje holdingová společnost PKN Orlen.

.

Historie

Historie pardubické rafinerie se začala psát kdysi dávno ve Vídni, kde David Fanto ve svém krámku prodával petrolej na litry. Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy.

Místo jako stvořené pro svůj záměr nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvětvený průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Později vyrostly další objekty: odparafinovací a výrobna svíček. Kromě petroleje tak bylo celé rakousko-uherské mocnářství zaplavováno žlutými balíčky s nápisem Pardubitzer Paraffin Ceresin und Kerzenfabrik.

Oleje všeho druhu – vřetenové, vazelínové, válcové i těžké – začaly vytlačovat do té doby všeobecně uznávané americké výrobky, a to nejen v Rakousku, ale i v zahraničí. V roce 1907 změnil David Fanto podnik v akciovou společnost a sám se stal jejím komerčním radou. K akciovému kapitálu 12 milionů korun se družily závody v Uhrách, odbočky v Paříži, naftové doly v Boryslavi v Haliči, rozsáhlý park cisteren, ropných tankerů a přečerpávacích stanic. Sílu a dynamičnost si společnost uchovala i po první světové válce.

Ve dvacátých letech dvacátého století došlo ke sloučení všech rafinérií a v Praze bylo na Smíchově vybudováno ústřední ředitelství firmy. Z tuzemské gbelské ropy dokázal závod vyrobit nejlepší a nejlacinější výrobky, a stal se tak jediným zpracovatelem této suroviny. Později podnik zpracovával ropu perskou, ruskou, americkou, venezuelskou a rumunskou, která byla až do roku 1938 výhradní surovinou.

Firma začala vyrábět také autooleje, které se míchaly z amerických válcových olejů Continental-Brightstok a plnily se do drobných obalů pod značkou Fantolin. Během nacistické okupace došlo k pozastavení provozu rozpustidlové parafinky. V roce 1944 byly zahájeny práce na stavbě nové selektivní rafinace, které byly přerušeny nálety. Po dvojnásobném bombardování na sklonku druhé světové války zůstala ze závodu sotva čtvrtina.

Už v roce 1945 se začala z trosek a sutin stavět Pardubická rafinérie minerálních olejů, národní podnik. Základním článkem podniku bylo a dodnes zůstalo zpracování na atmosférické destilaci. Ta byla v roce 1943 rozšířena o vakuovou kolonu, v roce 1947 o filtrátovou destilaci a v roce 1955 o benzínovou odparku. Intenzifikace zařízení měla podstatný vliv na zvýšení objemu zpracovávané suroviny.

Národní podnik Pardubická rafinérie minerálních olejů se pod obchodním názvem Paramo v roce 1960 stává podnikem s výhradní výrobou speciálních asfaltů. Od začátku roku 1962 byl pardubický závod včleněn do Chemických závodů v Záluží v Krušných horách. Od roku 1966 bylo Paramo opět samostatným podnikem. Podstatné zvýšení výroby podniku nastalo po 1. září 1973, kdy byla uvedena do provozu nová atmosférická destilace ropy. Tehdy se výrazně zvýšila výroba paliv, tj. benzínů, motorové nafty a především topných olejů.

Akciová společnost Paramo po 1. lednu 1994, kdy došlo k její transformaci ze státního podniku, navázala na zodpovědnou práci předchozích generací.

Od konce roku 2000 je Paramo, a.s. členem skupiny ORLEN Unipetrol, která vlastní stoprocentní podíl akcií firmy.

V roce 2003 byla dokončena fúze s firmou Koramo Kolín a společnost Paramo tak posílila svou pozici na domácím i zahraničních trzích.

Významným mezníkem v historii společnosti Paramo byl rok 2005, kdy se stala součástí největší středoevropské rafinérské a petrochemické skupiny PKN Orlen.

V letech 2021 a 2022 prob​ěhla synergie mezi společností PARAMO, a.s. a ORLEN OIL. Výroba a prodej finálních olejů a plastických maziv ve společnosti PARAMO byly ukončeny a tyto výrobky na trhu nahradily produkty společnosti ORLEN OIL.​

.

.

120 let Fantových závodů

   Uvedení Fantových závodů do provozu předcházelo pět měsíců horečného stavebního tempa. Koncem listopadu 1889 už vyšel v pražských Národních listech první inzerát nabízející petrolej značky Bílá růže a tři druhy mazacích olejů firmy Fanto. Rovněž v říjnu, ale o dvacet let později, začal psát svoji historii kolínská rafinerie.

    Je až pozoruhodné, jak si jsou osudy firem v Pardubicích a Kolíně v mnohém podobné. Vznikly především pro výrobu petroleje na Labi a v místech s vybudovanou železnicí. Fantovu firmu stavěl Kolínská firma, stavby v Kolíně se naopak ujala pardubická. Počátek výroby kolínského podniku byl svědkem něčeho, co zcela vybočovalo ze zvyklostí běžnějších v obchodní soutěži konkurenčních firem. Kola nové rafinerie v Kolíně pomáhali roztočit mistři z „Fantovky“. Zdrojem výrobní suroviny byla stejně jako v Pardubicích ropa z Haliče, která se zpracovávala na petrolej, benzin, mazací oleje a asfalt. Lehký olej se v Kolíně zpracovával mj. na gač, který se v hydraulických lisech formoval na parafinovou šupu, jež se odesílala ke zpracování do Fantova podniku. Obrázek růže vypálené na sudech petroleje býval obchodní značkou pardubické rafinérie, zatímco sudy z kolínského podniku nesly značku ve tvaru lilie. Hlavními zahraničními zákazníky obou rafinerií byly Německo, Švýcarsko, Belgie a Anglie.

    S rozvojem motorismu se Fantovým závodům i kolínské Vacuumce otevřela nová perspektivní oblast obchodu – provoz čerpacích stanic. S jejich budováním se začalo koncem 20. leta jedna z prvních byla postavena přímo v Pardubicích. V roce 1930 budování sítě benzinových čerpadel s označením Fanto pokračovalo zřízením 115 čerpacích stojanů. Jako v jiných oblastech obchodu, i v konkurenčním boji tohoto oboru panoval nelítostný zákon silnějšího. V roce 1931 Fantovy závody převzaly síť čerpacích stanic pražské akciové společnosti Fistag a po téměř dvouletém jednání také koupily společně s Vacuumkou a kralupskou rafinerií síť čerpadel sokolovské firmy Bensina, přičemž patnáct jejich čerpacích stanic připadlo právě Fantovým závodům. 

    Od roku 1932 museli podle zákona všichni výrobci motorových paliv povinně míchat benzin s lihem, což se v odbytu čistého benzinu znatelně projevilo. Propad se dotkl zejména distribučních společností. Ty nebyly schopny splácet úvěry, které jim Fantovy závody na výstavbu stanic poskytly a v roce 1938 byly nuceny Fantovým závodům odprodat svých celkem 552 stanic. Síť benzínových stanic Fanto se rozrostla na celkem 857 tankovacích stojanů, které stávaly na chodnících před obchody, hostinci a hotely. Po obsazení Československa hitlerovským Německem vojenská okupační správa přidělila Fantovým závodům prodej pohonných hmot pouze na území tří krajů, což reprezentovalo 79 tankovacích míst. Na ostatním území protektorátu benzinové stanice se značkou Fanto musely svůj provoz ukončit. podobné restrikce se dotkly i kolínské rafinérie.

    Přes mnohá podobenství však závody byly převážnou část své existence konkurenty. Tedy až do října roku 2003, kdy byla dokončena fúze Korama s Paramem.

.

Paramo v datech:
1889 – vídeňský obchodník David Fanto zakláda v Pardubicích rafinérii
1907 – podnik se mění na akciovou společnost
1916 – rafinérie prohlášena za válečný podnik chráněný státem
1939 – kontrolu nad Fantovými závody  v protektorátu přebírá německá vojenská
          správa
1944 – 75% Fantovky je totálně zničeno po náletech svazu spojeneckých bombardérů
1945 – rafinérie předána národním správcům
1946 – zřízen národní podnik Rafinérie minerálních olejů se sídlem v Pardubicích
1958 – podnik se stává součástí nově vzniklého Sdružení rafinérií minerálních olejů
1962 – rafinérie je začleněna do podniku Chemických závodů československo –
          sovětského přátelství v Záluží u Mostu
1967 – rafinérie se po roce působení jako samostatný podnik s názvem Paramo stává
          součástí Chemopetrolu, závodu na zpracování ropa a uhlí v Praze
1971 – rafinérie se napojuje na ropovod Družba
1990 – vzniká samostatný podnik Paramo Pardubice
1994 – podnik se transformuje na akciovou splečnost, přičemž 70% akcií přešlo do
          správy FNM ČR.
2000 – akcie od FNM odkupuje společnost Unipetrol
2003 – fúze Korama s Paramem
2007 – Unipetrol zvyšuje svůj 73,53% podíl na základním kapitálu Parama na
          88,04%
2008 – Unipetrol nakupuje od PKN Orlen 3,73% akcií Parama, čímž dosáhl 91,77%
          podílu na základním kapitálu rafinérie
2009 – Unipetrol Vykupuje všechny ostatní akcie Parama a stává se 100% vlastníkem
          rafinérie

.

Odkazy

Reference

·  120 let Fantových závodů | Historie | Veteráni i veterán – Oldtimers – Historická vozidla. EuroOldtimers.Com [online]. [cit. 2020-12-27]. Dostupné online.

·  Nejkrásnější benzínky stavěl Gočár. Vyšehradskej.cz [online]. 2017-09-21 [cit. 2020-12-27]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy